Úvodem
V našem seriálu věnovaném vztahům zejména umělecké literatury a hudby budeme tyto relace sledovat tam, kde literatura znakově reprezentuje syntakticko-sémantické kvality hudebního projevu. Ze specifických kooperací systémů řeči (zejména umělecké slovesnosti jako realizace semiózy jazyka) a hudby si všímáme druhů vokální či vokálně instrumentální hudby, melodramu, přesahů do sféry divadelně scénických aktivit (opera, opereta, oratorium, muzikál) a jiných možných typů hudebně slovesné koexistence na diachronní ose vývoje světové a české hudby i žánrových a formových vidů na ose synchronní. Následně se věnujeme problematice fenoménu literatury v hudbě. V rámci komparativního diskursu sledujeme hudební kontexty v určitém literárním díle z pohledu nejrůznějších intertextuálních nebo intermediálních vztahů.

I.
Historie reflexe vztahu literatury a hudby je velmi stará, sahá svými kořeny až do antických dob (zůstaneme-li v oblasti evropské kultury založené na středozemní antické i židovské kultuře) a zasahuje do různých oblastí a disciplín filozofie, muzikologie, literární vědy, estetiky, sociologie atd. V posledních letech se rozšířilo schéma hudebně-literárních výzkumů, které navrhl Steven P. Scher. Vyděluje v něm tři rovnocenné sféry problémů: „literatury v hudbě“, „hudby a literatury“ (vokální hudba) a „hudby v literatuře“. Prakticky se dané schéma odráží rovněž v edici „Word and Music Studies“ – Word and Music Studies, Defining the Field (v red. W. Bernharta, S. P. Schera a W. Wolfa, Amsterdam – Atlanta 1999).
Pojem literatura (z latinského littera = písmeno) zdůrazňuje podobně jako český ekvivalent písemnictví primární vázanost na písemnou fixaci. V historickém vývoji vznikají mezi uměleckou literaturou a dalšími druhy umění (i hudbou) významné interakce, na něž ovšem nelze vztah literatury obecně k jednotlivým umělecky orientovaným produkčním okruhům redukovat, neboť neméně vyhraněná je i vazba věcné (odborné, vědecké) literatury k těmto okruhům.
Umělecká slovesnost se složitě začleňuje do různých dobových systémů umění (významné jsou i procesy vyčleňování). Vztah k hudbě je tu odjakživa velmi výrazný a dynamický. Řecký výraz músiké označoval ještě ve své adjektivní podobě příslušnost něčeho nikoli k vlastní hudbě, nýbrž k souboru zvukových (slovesných, hudebních) a pohybových (tanečních), tedy múzických aktivit (musica), takže již první evropské pojmenování hudby se vztahovalo i na slovesnou produkci, resp. na dosud nerozlišenou jednotu esteticky fungující slovesnosti s hudbou a tancem. Později zaujaly disciplíny hudebního (musica) a literárního charakteru (např. rétorika) místo v systému artes liberales. Od humanismu sílí vazba hudby (mj. vlivem pojmu musica poetica) na filologické trivium a rozpad středověké vzdělávací soustavy uvádí nově chápanou literaturu a hudbu (jako tvorbu, nikoli nauku) i s dalšími typy umění do nově konstituovaného systému umění. Vzniká tím nový typ souběžnosti literatury
a hudby, přičemž literatura vzhledem ke svému významnému působení i ke značné rozpracovanosti svých teoretických reflexí často vystupuje jako vzor či dominantní oblast umění vůbec. Hudba je nejednou chápána jako podřízená poezii. Výklady hudby se přizpůsobují chápání literatury (a odtud i jazyka), dochází k tzv. literarizaci hudby (ale i malířství). Tento literárněcentrický trend má výraznou a dodnes pokračující tradici. Literárního (poetického, rétorického) či lingvistického a literárněvědného původu jsou četné termíny a pojmy zabydlené v odborné komunikaci o ostatních druzích umění (např. compositio, opus, styl, později syntaxe, morfologie, syntagma, paradigma). Také řada hudebně formových a žánrových označení, jež dnes pociťujeme jako ryze hudební, má původ v názvech literárních forem, žánrů apod. V éře formování národních umělecko-produkčních okruhů se pak literatura v národním jazyce stává bezprostředním tvůrčím vyjádřením příslušných programů a působí na obsahovou profilaci mimoliterárních uměleckých výtvorů, resp. funguje jako modelový případ národního umění. Tento fakt je důležitý i pro genezi národní hudby v českém kulturním okruhu. Vývoj hudební estetiky je nicméně veden snahou o vyjasnění rozdílů mezi hudbou a literaturou (Ambrosův spis Die Grenzen der Musik und Poesie, 1856). Interakce literatury a hudby spočívá v řadě souvztažností a je založena v několika vzájemně se prostupujících rovinách:
1. Hudba a slovesnost vystupují jako dva druhy záměrné zvukové produkce
a komunikace člověka. Jako vzor komunikačního nástroje funguje spíše slovesnost, kdežto hudba přináší jiný (zvukově diferencovanější, funkčně nonjazykový) typ zvukové strukturnosti. Oba druhy čerpají v různé míře a různým způsobem ze zvukové řeči řadu společných i rozdílných prvků.
2. Časová a zvuková realizace slovesného i hudebního projevu dovoluje jejich simultánní uplatnění, tj. splývání v syntagmatech (projevech, dílech) zpívané a hudebně doprovázené (prózy) či vokální (vokálně instrumentální) hudby. Toto spojení participuje i na komplexnějších kooperacích typu scénických či dramatických umění. Interakce hudby a slovesnosti má od počátku znakovou funkci a ovlivňuje i po vyčlenění obou typů produkce vývoj syntakticko-sémantických kvalit literatury i hudby (analogie a příbuznosti v oblasti slovní a zpívané – intonace, metriky, dynamiky, deklamace apod., analogické pojetí zvukomalby, výrazu aj.). Odlišené sféry slovesnosti a hudby umožňují vznik dalších projevů (voiceband, melodram, recitace s hudbou, některé podoby wagnerovského sprechgesangu) na úrovni syntetické i synkretické útvarnosti.
3. I mimo kooperace se slovesností si hudební struktura uchovává některé rysy vokálního projevu, takže je schopna vystupovat jako reprezentace literatury (potažmo řeči vůbec). Podobně slovesnost aplikuje řadu zvukových kvalit, jež se pociťují jako hudební a na hudbu též poukazují.
4. Analogicky se slovesností a pod vlivem její fixační (písemné) praxe začíná být část hudební tvorby produkována i přijímána, fixována i tradována prostřednictvím písemného záznamu (notace). Zvuková realizace zapsaných slovesných projevů (recitace, deklamace) má řadu společných rysů s hudební interpretací, která ovšem představuje aktivitu mnohem rozvinutější a komplexnější (individuální nehlasité čtení psané literatury je většinová forma recepce literárních produktů, „tiché čtení“ notačního záznamu je výsadou hudebních specialistů, takže interpretace či zvuková realizace je základním předpokladem plnohodnotné hudební komunikace).
5. Hudební projev získává ve zmíněných interakcích se slovesností (odtud s řečí vůbec) ve své zvukové i psané podobě statut textu. Tím nabývá hudba též opusového charakteru (hovoří se o „díle“) a začíná se „chovat“ (být produkována, přijímána, uchovávána, hodnocena) jako „literatura“ svého druhu (od počátku 19. stol. se objevují německé katalogy tištěných hudebnin, přičemž je repertoár nazýván musikalische Literatur).
6. V interakcích literatury a hudby se znakové systémy obou typů produkce sbližují, vzájemně posilují a v jistém ohledu doplňují (v převážně indexové a ikonické hudbě vznikají znakové subsystémy ustáleného „jazykového“ charakteru, v literatuře pomáhají „hudební“ zvukové prvky posilovat výrazový a obrazový ráz umělecké výpovědi).
7. Umělecká literatura a význačná část hudby zaujímají zhruba rovnocenné postavení v systému umění, přičemž druhovost a žánrovost jednoho umění působí na varietu umění druhého. Hudební a literární projevy jsou i přes vzájemné syntézy schopny na sebe znakově poukazovat, mnohdy pak uplatňují při strukturaci znaku momenty partnerského umění (přebírání vstupních významových elementů, výpůjčky syžetů, sdělování podobných obsahů apod.).
8. Do struktury hudebních projevů jsou v zájmu znakového odkazování k literatuře (např. k literární inspiraci) i v zájmu vlastní sémantizace hudby vkládány slovní směrnice (tituly, rozvitější přednesové pokyny, literárně formulovaný program). Tyto směrnice mají někdy povahu krátkých literárních syntagmat a často i určitou specifickou literární hodnotu.
9. Literární umělecké dílo reprezentuje hudbu a jevy s ní související jak svou zvukovou stránkou, tak slovními odkazy na hudební fenomény; děje hudby a události hudebního života se mohou stát i syžetem, tématem či obsahem literární výpovědi (v beletrii).
10. Věcná literatura (odborná publicistická, administrativní ad.) může pojednávat o hudbě a hudební kultuře. Muzikologická, hudebně popularizační, hudebně didaktická, hudebně kritická i tradiční traktátová produkce ustavuje příslušné oblasti věcné literatury (prvním systematickým pokusem o uspořádání písemnictví o hudbě byl spis J. N. Forkela Allgemeine Literatur der Musik, 1792). Kognitivní reflexe hudby, materializovaná jako věcná literatura, vytváří v rámci obecného vědního systému interakce s vědním poznáním literatury, tedy s literární vědou, která se jeví jako odborná literatura o jevu literatury vůbec. Vzájemný vztah literatury a hudby byl dosud orientován literárněcentricky, stále častěji vnáší do literární vědy nové předmětné i metodologické podněty i odborná literatura o hudbě.

II.
Hudební specifičnost vytváří v trojím existenčním společenském procesu hudebního díla (skladatel – interpret – vnímatel) řadu estetických problémů. Nejzávažnější je ten, že hudební obraz jako estetická kategorie, jíž se vyjadřuje skladatel, je sice ve vztahu k zobrazené
a umělecky vyjádřené realitě konkrétní, avšak z hlediska posluchače obsahově mnohoznačný: může být značně určitý, přesvědčivý a působivý ve vyjádření nálad, emocí a v různých druzích charakteristiky, ale v předmětném zobrazení světa, ve vyjadřování pojmů a do jisté míry i ve vyjadřování představ je neurčitý. Smyslová a představová aktivita posluchače (a již předtím interpreta) je sice ve vztahu k hudebnímu obrazu psychologicky cenná, nicméně z hlediska obsahové komunikace mezi dílem a jeho vnímatelem znakově labilní. Z toho vyplývá estetický poznatek, že doložení konkrétních idejí v čistě zvukových hudebních obrazech je obtížné a hudební analytika i psychologie hudebního vnímání jsou tu ještě na počátku vědeckého poznání, i když už mnohé ze skladatelovy možné konkretizace mimohudebního obsahu hudebního obrazu bylo objasněno.
Hudba však také po tisíciletí propracovávala svou schopnost spojovat se s jinými druhy umění: s literaturou (v užším smyslu prostě se slovem jako komunikativním jazykovým znakem), s divadlem (a v něm i s výtvarným uměním), s tancem, s filmem, dokonce i s jevy mimouměleckými (barvou, vůní). Podnětem takových spojení nebyla jen příbuznost těchto druhů umění s hudbou v určitých estetických a smyslově-psychologických směrech, ale především touha a potřeba hudby překročit hranice své druhové specifiky v úsilí o zaujetí posluchače, v upevnění jeho schopnosti pochopit hudební obraz co nejúplněji.
Prakticky v celých dějinách hudby jsme na jedné straně svědky obhajoby estetické zvláštnosti hudby jako uměleckého druhu, vyjadřování se hudebními obrazy ryze zvukovými, spjatými výlučně s hudebními zvukovými prostředky a působícími svou smyslovou konkrétností, na druhé straně vytváření hudebních žánrů, v nichž hudba mimohudební umělecké složky pohltila a současně rozvinula, zdůraznila, povýšila. Docházelo k tomu jednak tvorbou hudebních zpívaných žánrů v celé jejich široké vývojové historické škále od prostého písňového nebo chorálně melosového tvaru až po operu, jednak tvorbou námětových a programních žánrů, v nichž mimohudební široký a obecný námět nebo konkrétní zúžený
a detailněji vymezený program vyjádří skladatel hudební řečí za použití nejrůznějších hudebně-konkretizačních prostředků (zvukomalby, dušemalby, konvencionální citace melodické, žánrové, slohové či témbrové, náladové malby, autorizované citace apod.)
a současně o námětu nebo o programu skladby řekne něco posluchači i slovně (názvem díla, případně podrobnější slovní charakteristikou vlastní či cizí).
Široké a neobyčejně úspěšné zužitkování obou těchto skladatelských tvůrčích postupů žánry zpívanými (včetně hudebně-dramatických), námětovými a programními v 19. století, zvláště v historicky důležitém formování národních hudebních škol, dalo hudbě našeho století významné poučení. Vždy, když chtěli moderní skladatelé komunikovat řečí hudby s širšími masami posluchačů, museli toto poučení využít. Potvrdil to i vývoj evropské hudby a hudby obou amerických kontinentů po druhé světové válce.
Mezi hudebními žánry programními a neprogramními existuje ve světě hudebně-uměleckého sdělení estetická i významová jednota. Každé hudební dílo komunikuje s vnímatelem celou svou strukturou, jež je uměleckým odrazem objektivní skutečnosti. Mezi uměleckým hudebním dílem a realitou se vytváří složité sémantické pole: jeho součástí je také jednota subjektu skladatele, interpreta a posluchače. Všichni tři se chovají aktivně, vnímají a analyzují zmíněné sémantické pole prostřednictvím svých subjektů; aktivní složkou tohoto procesu je také posluchač: dílo na něj působí a on zpětně působí na dílo. Není proto správné absolutizovat mimohudební námět či program v procesu chápání společenské role hudebního díla. Každá doba si hledá k uměleckému dílu svůj vlastní postoj ve společenské percepci
a ediční praxi.

Doc. PhDr. Libor Martinek, Ph.D., Ústav bohemistiky a knihovnictví, FPF, Slezská univerzita v Opavě

Literatura
Ambros A. W. Die Grenzen der Musik und Poesie. Eine Studie zur Ästhetik der Tonkunst. Praha: Heinrich Mercy, 1856.
Colloquia musicologica Brno 1976 & 1977. Brno: Mezinárodní hudební festival, 1978.
Fukač, J. Znaky a metaznaky v hudební komunikaci, Hudební věda, 1980, č. 3, s. 211–220.
Hejmej, A. Muzyczność dzieła literackiego. 2. vyd. Wrocław: Wydawnictwo Uniwersytetu Wrocławskiego, 2002.
Hudba a literatura. Frýdek-Místek: ZHS, 1983.
Hudec, V. Úloha písně v českých hudebních dějinách. In: Lidová píseň a dětský sborový zpěv. Sborník z teoretického semináře s mezinárodní účastí Svátky písní 1986. Praha – Olomouc: Česká hudební společnost, 1987, s. 5–15.
Music & Word. Sborník z konference Hudba a slovo. Brno: International Musical Festival, 1969.
Mathauser, Z. K intersémiotické problematice uměleckých druhů. In: Uměnovědné studie V. Praha: ÚTDU ČSAV, 1984, s. 67–85.
Muzyka w literaturze. Red. Andrzej Hejmej. Kraków: Universitas, 2002.
Pečman, R. „Literarizace“ hudby 17. a 18. století, Opus musicum, 1970, č. 5–6, s. 152–154.
Vrkočová, L. Slovníček hudebních osobností. Praha: Ludmila Vrkočová, 2008.
Slovník české hudební kultury. J. Fukač a J. Vysloužil (eds.). Praha: Editio Supraphon, 1997.
Smetana, R. Několika větami o českém lidovém zpěvu. In: Hudba v Olomouci. Historie
a současnost II. In honorem Robert Smetana. Kritické edice hudebních památek VII. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2004, s. 272–302.
Sus, O. Geneze sémantiky hudby a básnictví v moderní české estetice. Dvě studie o Otakaru Zichovi. L. Soldán a D. Jeřábek (eds.). Brno: Masarykova univerzita, 1992.